Kapitola 2Holotropní dýchání

Jak říká doktorka ve filmu Dědictví “ V boha nevěřím a nechápu, jak vůbec někdo může, protože ho nikdo nikdy neviděl, prostě není dokázaný”. Nicméně po pootevření těchto tajuplných dveří, jsem začal bádat více o tomto světě za závojem naší běžné reality. Ke své technicko-analytické povaze jsem potřeboval něco logického, vědeckého, a tak jsem postupně dospěl až k metodě Holotropního dýchání. Tuto metodu vynalezl Dr. Prof. Stanislav Grof poté, co jako doktor na psychiatrii dostal v šedesátých letech ke zkoumání látku LSD. Zjistil, že prožitky pacientů po požití této látky nejsou jen náhodné halucinace, ale že jsou určité skupiny prožitků, které se opakují u dalších a dalších lidí. Tyto skupiny prožitků pak začal nazývat archetypálními a mezi ně patří například znovu prožitek porodu. Začalo to pro něj být zajímavé, ale jako správný vědec potřeboval vyloučit, že by se tyto mystické prožitky daly vyvolat jen chemickou látkou. A tak se svou ženou vynalezli metodu Holotropního dýchání, což je spojení poněkud hlubšího dechu, hudby a práce s tělem. Možná si vzpomínáte na televizní pořad GEN- sto čechů dneška, tak kromě Jágra, Bohdalky a dalších celebrit tam byl také díl právě o Stanislavu Grofovi, je to 15 min a najdete ho snadno na Youtube.

Je duben 2013, už celý týden mám novou přítelkyni Danču a hned má o mě strach, a to jen proto, že budu trochu zhluboka dýchat. 🙂 Říká jen, že mě v těchto věcech bude spíš uzemňovat, že na tohle moc není. To já už jsem zvědavý, co se bude dít, ale zároveň nic moc velkého neočekávám, protože Reiki jsou stále takové jede – nejede.

Je nás asi 60 zájemců a máme utvořit dvojice, vybírám si Kačku, jak se dozvídám po krátkém seznámení. Domlouváme se, že dopoledne budu dýchat já a odpoledne ona, a to po oba dva dny. V praxi je to tak, že když jeden dýchá, tak ten druhý je tam vždy pro ochranu a případné potřeby dýchajícího a k tomu jsou tam ještě zkušení facilitátoři, kteří vše sledují a pomáhají, kde je zrovna potřeba.

Začínám dýchat dle instrukcí, hlouběji a rychleji, ležím na zádech s šátkem přes oči, a do toho hraje hodně hlasitá dunivá muzika. Po pár minutách se začínám dost potit a začínají mě brnět prsty na rukou. Tyto pocity stále dál nabírají na intenzitě, stále jen ležím, a po chvíli se už celé tělo koupe ve vlastním potu. Po pár minutách nebrní už jen prsty na rukou, ale celé ruce a celé nohy a pokračuje to dál. Za pár desítek minut po začátku dýchání, už mě brní celé tělo a ruce až po lokty jsou v takové divné křeči, že cítím, jak jsou prsty v nepřirozených pozicích a já s nimi nemohu vůbec pohnout. Ačkoli to zní a asi i vypadá dost děsivě, vůbec necítím žádný strach, naopak vnímám to jako potřebné a jen vyčkávám co se bude dít dál. Nevím, jak dlouho brním, ale odhaduji to od začátku tak na hodinu, když to celé začíná polevovat, už dávno nedýchám hlouběji, to jen na začátku, pak už si to tělo řídilo samo, já vlastně jen pozoroval, co se dělo. Po té přichází obrovská úleva, jako bych brněním nevypotil jen pár kilo, ale taky spoustu starostí a cítím se hodně, hooódně lehce. Odpoledne dýchala Kačka a stejně jako já, ani ona nepotřebuje téměř vůbec žádnou moji pomoc, a tak jsem mohl pozorovat ten “zvěřinec” okolo. Musel jsem se tomu potichu smát, někdo tancoval nekontrolovanými pohyby, někdo stál na jedné noze, jinde někdo syčel, ječel, byly slyšet různé skřeky, jinde ležely na sobě 3 lidi, no hotový blázinec, řekl by si nezasvěcený kolemjdoucí.

V neděli už jsem byl “zkušený” dýchač, a tak zase dýchám podle návodu. Holotropním dýcháním se dostáváte do změněného stavu vědomí, nebo lépe řečeno rozšířeného stavu vědomí. Tím chci říct, že jste si celou dobu plně vědomi sami sebe, toho co děláte, a celý váš rozum je neustále při tom. Ale protože je to rozšířený stav vědomí, znamená to, že se na světlo vědomí kromě rozumu vejdou ještě pocity, které máme většinou potlačené našimi programy typu: to se nedělá, chovej se slušně, nevyčnívej, uklidni se, ..atd. V těchto stavech dá člověk tomu, co cítí jako potřebu právě konat volný průchod. A tak když cítím potřebu většího tlaku na břicho, hned tam pokládám ruce a začínám si prsty tlačit na břicho, a to stále intenzivněji. Jsem opět v pozici v leže na zádech a když po chvíli zvedám ruce nahoru a je mi příjemné, když mi je někdo chytá a začíná mi dělat protitlak abych musel vyvinout více síly. Intenzita našeho přetlačování postupně roste a zkušení facilitátoři vědí (oproti mě), co se bude dít. Usedá na mě (jak se později dozvídám 110 kg pořízek) a já začínám lehce funět, syčet, chroptět.., intenzita je stále silnější a já se nakonec “peru” ze všech sil. Do toho mi někdo šeptá do ucha poznámku: víc hlasitěji. Ztrácím tak veškeré rozumové zábrany a odevzdávám se přítomnému prožitku a řvu co mi hlasivky stačí na celou tělocvičnu. 😀 Po tomto odevzdání všech mých sil, přešťasten že jsem, jen jsem a mám to za sebou, si lehám na bok jako právě narozené miminko do klubíčka a slastně si užívám doteky, hlazení a tulím své tělo do té láskyplné náruče. Po pár minutách odpočinku se začínám ošívat, sedám si a jako malé dítě si chci hrát. Plácám naproti sobě, aby si tam někdo sedl a hrál si se mnou. Facilitátoři i Kačka jsou skvělý, zkušený a vycítí mé potřeby, aniž bych cokoli musel říkat. Kačka si tak sedá proti mně, chytáme se za ruce a hrajeme takovou tu dětskou přetahovanou, jak jeden leží, druhý sedí a stále se tak střídají. Když intenzita vzroste na určitou mez, mám zas potřebu se přivinout, a tak přitahuji Kačku k sobě a jsme na pár chvil zas jen v objetí. Po celou dobu tohoto prožitku jsem jen v teď a tady, plně prožívám to, co právě je a jsem při tom šťastný. Po těchto prožitcích, jak se později nazývám “porodu” a “šťastné dětství” se zdá že energie rozšířeného stavu vědomí opadává a já si přitom vzpomněl, že Kačka včera říkala, že bylo fajn se postavit. Tak jsem vstal a lehce jsem se začal pohybovat do rytmu bubnů, v tom přestala hrát dunivá muzika a změnila se na klidnou uvolňující, to mě zcela zastavilo a jen stojím. Plně si vědom každého svého nádechu a pocitů po těle jen stojím, nepřichází žádné myšlenky, podle kterých bych měl jednat, a i mé následující pohyby jsou řízeny jen mým tělem, a ne myšlenkami, jako obvykle. Najednou si více uvědomuji svou hruď a automaticky se na ní pokládají mé dlaně. Pár minut tak stojím, a poté mě něco nutí si kleknout a mé tělo jde samo na kolena, stále s rukama na hrudi. A zas po nějaké chvíli už nemohu a ani nechci nijak potlačovat emoce, co stále silněji přichází, a to už se na kolenou skláním úplně k zemi s rukama před sebou na podlaze. Poté se spouští proudy slz z očí, a ze rtů se mi samo dere neustále dokola opakující se slovo děkuji, děkuji, děkuji…

Poté si lehám zpátky na žíněnku a cítím hluboký vděk, úctu k životu, mír, uvolnění.

Po tomto mém prvním lehkém prohlédnutí závoje zvaném “naše realita”, mám mnoho otázek… Zkouším si to shrnout: Nejspíš máme hluboko v sobě uloženy všechny prožitky z celého našeho života, to vysvětluje znovu prožitek porodu a poté prožitek šťastného hrajícího si dítěte. Ale co ten třetí prožitek? Proč jsem byl v těch zbožných polohách z různých náboženství? Proč a čemu jsem se klaněl? A komu jsem děkoval?

Když si pak sundavám šátek z očí a dívám se do stropu, pomalu začínám přemítat, jestli vůbec budu schopen vrátit se do naší běžné reality. Tyto tři vhledy silně zatřásly celou mou bytostí.

Ještě v neděli odpoledne se zastavuji u kamarádky Zuzky, kde jsou ještě další dvě kamarádky a já je všechny musím hned obejmout, jako bych je roky neviděl. Pak jim vše vyprávím, a i když do toho vložím veškeré své vyjadřovací schopnosti, tak je to pro ně jen takové zajímavé vyprávění, ale jinak se jich to vlastně moc netýká. No alespoň už vím, že ne každý je takový vědec a průzkumník :-) Taky zjišťuji, že je obrovský rozdíl mezi prožitkem (vhledem) a pouhou informací o něm.

Jak později chápu, tyto vhledy nejsou samoúčelné, ale je to vlastně takové školení a díky těmto vhledům se pomalu ale jistě 🙂 začíná měnit celé mé uvažování. Roste pochopení sama sebe a s tím i pochopení druhých lidí, rozvíjí se soucit a nadhled.

Uvedu příklad díky vhledu do dětství. Po nějaké době jsem byl na návštěvě u kamarádky. Seděl jsem na gauči a připlazil se na mě její syn. Po chvilkovém hraní a lehkém přetlačování, začal plakat. Kamarádka už ho chtěla vzít a konejšit ho, ale já ji poprosil, ať ho na mě ještě chvíli nechá vyplakat. Díky svému prožitku dítěte jsem byl vnímavější k tomu co se děje a co potřebuje. On vlastně jen jednoduše potřeboval pláčem vybít svou energii, která se hraním nashromáždila. Pak se během chvilky vyplakal, sám se uklidnil a plazil se dál. Důležité ale bylo, že jsem mu při pláči dal plnou (soucitnou) pozornost, zároveň jsem se ale do jeho „vybíjení energie“ 🙂 nijak nevměšoval a nazasahoval. V té době jsem ještě nedokázal pořádně vysvětlit své pohnutky sám sobě, natož je dát do slov a sdělit to kamarádce. Když jsme se pak časem o tomto zážitku s kamarádkou bavili, tak jen poznamenala, že jsem řekl, že ho má přeci nechat vybrečet. Mě pak hodně mrzelo to nepochopení. Proto moudra jako „nechat to dítě vybrečet“ nebo naopak ho stále jen konejšit, jsou jen poloviční a proto nefunkční. Například kdyby mi kamarádka kluk vzala, tak by ho samozřejmě utěšila, ale bylo by to tím, že by odvedla jeho pozornost na nějakou hračku, nebo by ho jakkoli jinak rozveselila. Samozřejmě, že takhle se to většinou dělá, ale po mém prožitku musím říct i bohužel. Protože odvedením pozornosti od toho, co prožívá, znamená pouze to, že on tu energii nevybije, a ona se pak v různých časových intervalech neustále vrací. A my pak zase a zase a zase odvádíme jeho pozornost, a jsme celý nešťastný, že nám to dítě pořád brečí. Proto bychom měli dát dítěti svou plnou pozornost a péči pokud si o ni říká, ale neměli bychom zasahovat do jeho prožitku odváděním jeho pozornosti (pokud je to jen trochu možné 🙂 ). Protože pokud to děláme a odvádíme jeho pozornost, tak dítě nemá možnost tuto energii vybít a ona se pak začne hlouběji usazovat v jeho vědomí. A zároveň si na sebe pleteme bič, protože ho pak musíme utěšovat a odvádět pozornost pořád a neustále dokola.

Velcí mudrci všech dob se shodují na přísloví „poznej sám sebe“. Později chápu, že tyto vhledy do sebe, neboli do svého ne-vědomí, jsou právě oním poznáváním sebe sama. A že z nich plyne moudrost vědění, která nepodléhá našemu pomíjivému chápání světa v různých dobách a tradicích, ale jen a pouze vyšším zákonům přírody, nebo vesmíru chcete-li. 🙂

Ps: Nechci Vás hned takhle v druhé kapitole vyděsit, ale později chápu, že třetí prožitek se v křesťanství nazývá křest, tedy akt, kdy se člověk narodí pro Boha. Ale nebudu předbíhat, necháme křesťanství křesťanstvím. Prozatím to mám v sobě nastavený podobně jako můj kamarád Míra, který říká “já jsem takový ateista, až se bojím, že mě Bůh potrestá :-)